Začalo to na gymplu, kdy jsem jako dobrovolník chodila do zařízení pro mentálně postižené děti. Bylo báječné, po té vší školní teorii, vidět, jak drobné každodennosti dokáží vykouzlit nefalšovanou radost, když člověku mysl neutíká někam jinam. 

Na vysokou, obor rehabilitace, mě nevzali, mám své tempo, a zkoušky z tělocviku,  kde rychlost je kritérium, jasně nedopadly. Ale je zajímavé, jak náhody neexistují, a v současnosti se vlastně rehabilitaci plně věnuji -  pomocí praxe tekutinového těla  - pomalé, milující hloubku a otevřené zázrakům - ano, tady je moje místo. 

Cesta sem vedla přes moji srdeční záležitost, původně jsem zdravotní sestra se specializací na psychiatrii. Lidské příběhy, pokora a touha žít důstojně i obstojně. 

Přešla jsem do prevence, mimo systém. Nejdřív jsem se věnovala radostné podpoře jedinečné krásy žen a na to plynule navázalo mnohé další kolem lidské duše i těla. 

Jako naprosto samotářské a nemluvné dítě jsem chtěla pracovat na Antarktidě, ale Život mě zavedl          k vám. A tak mě teď místo hvězd těší vaše zářící oči - děkuji za tuhle nádhernou práci k-lidem doprovázející  nové vesmíry objevující. Spolu ~ setkání